můving
ff_miraella
ff-miraella.blog.cz

jedna motivovaná
ff_miraella

Sklepy se plní mrtvolami

slova jsou bez nás a jsou i s námi

mozky a rozkoše s představami

trocha apatie s myšlenkami

Tabáky nočních můr v tabatěrce

rock'n'roll modlitba pro umělce

iluze fetujou po večerce

z hrobu se šeptání nese tence

Vajgly se kutálí od duše do světa

ústa jsou mlčení a oči slepota

zlý sny se vrací a po nich jen nicota

života – života – života – života

Večeře ze shnilých ostatků mršiny

nevinnost dává si střeva a bez viny

omluvy vražd a v těle toxiny

hlasy se skrývají za temné stíny

Vystouplé žíly na tváři přízraku

ve skříních visící nohy mrzáků

sahají sápají pohledy rozpaků

hýbají kývají hladí květ bodláku

 

Tags:

Hvězdář
ff_miraella

Seděl hvězdář, s nebem zasnouben,

seděl za zavřených oken sklem,

hleděl v nebe starým dalekohledem,

z rozechvělých úst se ozval sten:

 

,,Proč hvězdy s maskou života mi berou moje příběhy?“

 

Seděl hvězdář, v stěny uvězněn,

seděl uvnitř bezvýchodných stěn,

z jediného okna hleděl ven,

v hvězdy zamilován místo žen.

 

Matným světlem svic byl obestřen,

vedle jedné ležel starý pergamen,

na něm hvězdný rej byl zakreslen,

z hvězdářových úst zněl tichý sten:

 

,,Proč hvězdy s maskou života mi berou moje příběhy,

když noc se stává bezesnou,

když noční můry bloudí tmou,

proč hvězdy svojí září kreslí v nebe moje příběhy?“

 

Starý hvězdář, v křesle usazen,

s obavami čekal další den,

v noci bádal, ve dne ležel unaven,

čas si s časem měnil letmý sten:

 

,,Proč hvězdy lidem bez tváře vypráví moje příběhy?“

 

Seděl hvězdář, v sobě zamyšlen,

k nebi tažen neviděným snem,

jeho zrak byl mlhou rozechvěn,

sněhem, který něžně hladil zem.

 

Hleděl hvězdář v mlhu nad městem,

nahoře svit hvězd, dole luceren,

tápaly dva stíny pod oknem,

skrývaly se před tmou nebo před světlem?

 

Starý hvězdář, o stůl podepřen,

postavil se, aby lépe viděl ven,

venku za svým ve skle odrazem

bloudily dvě duše beze jmen.

Ozvěnou se plazil slabý sten:

 

,,Proč hvězdy lidem bez tváře vypráví moje příběhy,

když tiše v noci městem jdou,

když míjí cestu za cestou,

proč hvězdy s tváří života mi berou moje příběhy?“

 

Seděl hvězdář v křesle, rozněžněn,

byly to snad stíny princezen,

co vystrašeně bloudí tam a sem

mezi budovami piteven?

 

V ruce držel starý pergamen,

na něm tajně kvetl jeho sen

zakreslený temným inkoustem,

nebi plném květů podoben.

 

,,Proč všem padají jarní květy místo hvězd

a ty moje hasnou v dlaních na protest,

že není pro nic snít...“

Tags:

Dny
ff_miraella

proč dny jdou

a stejné jsou,

proč dny jsou

osou neměnnou

 

proč zrůdy jdou

a dny zrůdné jsou,

zrůdy jsou

denní mocninou

 

proč dny jdou

tiše za zrůdou,

proč sny nemohou

být nikdy na druhou

Tags:

Hlad
ff_miraella

hladové oči, bezedné oči, chtivé a kruté bělavé oči

otisk v temnu šedé zdi, nehasnoucí cizí oči,

hladové oči, nehezké oči, podobné slepým ty hledící oči,

prázdno, bělo, vše vidí hladové svědomí očí,

 

žhnoucí svíce, ne, vášnivé ruce, ne, něžné řasy,

chvějivé ruce, ty hladové ruce, kol očí točí se řasy,

svíjivé ruce, vábící ruce, soudící jsou ty řasy,

oči soudce v slepé zdi, jsou hmatem hříchů řasy,

 

neuzavírá, neuzavírá se oko, bílá díra,

tiše se dívá, v křiku se dívá svědomí díra,

hladově zpívá, plazivé ruce, ruce jsou díra,

už neuzavírá se, ruce ho vyrvaly, ve zdi je díra

Tags:

Šedá poezie
ff_miraella

dívám se do očí, co už nemrknou

a začínám psát poezii svou

 

hrůzné bělmo, kalné šedo v nich,

panenky očí v dětských pokojích

se válí v koutech mého hříchu

bez hnutí, bezvládné, sladce k smíchu,

jak porcelán v krajce šedi

z důlků hračky mlčky hledí,

uvnitř smutné tváře rány,

oči zryté prasklinami

 

dotýkám se rtů, jež už se nezavřou

a začínám psát anarchii svou

 

rudočerná propast v hloubku zející

- vlhké ticho dávno nešeptající -

vykrojená krví z koutku do koutku

baletní je parket pro loutku

a kapky krve tančí mezi nimi,

jsou loutek botkami tanečními,

loutek do ráje slin propadlých,

v rty, z nichž už nezní tichý smích

 

bledé ruce stahují se za ránou,

tiše, mlčky píšu utopii svou

 

dlaně mrtvolné jsou plné stínů,

krev vepsala do nich moji vinu

a spojena je v báseň na prstech,

o těle, jež nemá pohyb ani dech,

prsty s něhou papírových květů

bledou cestu ukazují světu,

rozevřená propast mezi ňadry

zdobená je masem, krví, žebry

 

dívám se do očí za tou panenkou,

dopisuju šedou poezii svou

Tags:

Heroin
ff_miraella

Malej anděl, co mi ve svý dlani podává drogy, má zamlženej pohled a já chci pocítit stejný opojení, být stejným malým andělem. Zdrogovaná, stávám se cizím opiem a anděl je můj heroin a jeho křídla jsou můj sex a rostou mi křídla a jsou cizí injekcí, injekcí lásky a jejího konce.

V dlani mi sedí malej anděl, mám zamlženej pohled, jsme oba čímsi opojeni, jsme drogy. Závislost a sebezničení mám ve vlastních rukou a přesto jsem vůči andělu bezmocná, malá, v tu chvíli jsem v jeho dlani já a opium se mnou a drogy se milují s mými křídly a vedle nás se milují tichá slova a křik je vraždí a na hlavu se nám sype heroin, malej anděl mu nastavuje oči a dlaně a padám mu z nich a on padá z mých, svět se vznáší v mlze našich očí a smrt se miluje se životem.


Ztišit svět
ff_miraella

Se sluchátkama na uších,

já přeju si je mít na duši,

zvýšit volume, neslyšet

a vymazat z hlavy tenhle svět.

 

Hudba mi do uší hraje tence,

bolí mě moje existence,

krutá jsou pouta života,

stejně mě konec odpoutá.

 

Prosím čas, ať si pospíší,

tenhle svět se nikdy neztiší

a lidská ústa nestvůrná

jsou bezzubá a pochmurná.

 

V hrobech mé mysli uvězněna

ústa hrůzně otevřená,

křičí a já už neslyším,

dávám si sluchátka na uši.

Tags:

Okno do člověka
ff_miraella

dívám se mezi lidi,

mé oči jsou náhle okny

a oni mi vidí do hlavy

 

promlouvám mezi lidi,

má ústa jsou náhle bránou

a oni do mě vstupují

 

poslouchám tyhle lidi,

co mě čtou a prostupují,

ale nikdo z nich neslyší mě


Útržky
ff_miraella

V zašedlý třídě šedivej učitel bezbarvě mluví o barvách a já místo chemie myslím na duhu a na chvíli ji uvidím přelévat se ze stěny na stěnu a na lidi učitel má zelený knír.

V netečný třídě strnulej učitel mluví o toku a pohybu a já nehybnýma očima pozoruju ručičky hodin, které zamrzly, a jsem náhle ve vzpomínkách a sedmnáct let života mi uteklo mezi prsty.

Ve ztichlý třídě vážný učitel vykládá a kreslí na tabuli schémata, je zády k nám a ožíváme, šeptáme a žijeme a smějeme se, můžeme, jsme vše, než se k nám otočí čelem a my usínáme pozorností.


?

Log in

No account? Create an account